Zkalmání
Marek a Jana byli velcí kamarádi už od dětství, a jak už to bývá, s přibývajícím věkem se člověk zamiluje do osoby, která je mu velmi blízká, což se také stalo osudným Markovi.
Marek se bláznivě do Jany zamiloval. Udělal by vše na světě, aby ji mohl být nablízku. A jednoho dne si myslel, že by to snad mohlo vyjít. Že by to konečně vyšlo a ona si všimla, co k ní Marek cítí? Měli schůzku u muzea. Marek tam čekal o půl hodiny dřív. V ruce žmoulal kytičku růží, kterou koupil v malém stánku před muzeem a silně se potil. Čekal na NI. Na svou jedinou velikou lásku. Chtěl studovat techniku, ale kvůli ní šel na gymnázium a potom na práva. Nebavilo ho to, ale byl jí nablízku a to mu vynahrazovalo vše, čeho se kvůli ní vzdal. Kupoval jí sladkosti, protože je měla ráda, nosil jí tašku ze školy, četl stejné knihy, sledoval stejné filmy jako ona a chodil do stejné restaurace. Byl šťastný, když se mu podařilo vyměnit svůj třípokojový byt za vlhkou garsonku ve stejném domě, kde bydlela ona.
A teď se konečně dočkal, konečně schůzka s jeho princeznou. On sám by se nikdy neodvážil. Včera odpoledne jen tak mezi řečí prohodila : "Marku, v muzeu je výstava obrazů, nešel bys?" Nenáviděl obrazy, nenáviděl jakékoli umění, raději by se zavřel doma a četl něco o motorech. Ale s Janou by šel třeba na kraj světa. Domluvili se na čtvrtou. Očima postrkoval ručičku svých hodinek, byl nedočkavý. Když ji uviděl, jeho tělem projela vlna vzrušení. Růže schoval za záda a vydal se jí vstříc.
"Ahoj Marku, ráda bych ti někoho představila? To je Tom." představila mu vysokého černovlasého svalnatého kluka po svém boku.
"Tomáš je můj snoubenec a je moc fajn, určitě si budete rozumět. Viď Tome?"
Marek se pokusil o úsměv a růže rozmačkal v dlani. Zkoušel zakrýt zklamaní a zároveň zlost.
"Promiňte, ale ještě dnes něco mám, přišel jsem se jen omluvit," řekl Janě s Tomášem. Domů nešel. Toulal se městem. Prošel všechna svá oblíbená místa a myslel při tom na Janu. Zastavil se na mostě nad řekou, kam vždycky rád chodíval. Sledoval vlnící se hladinu nad jezem. Myslel při tom na její oči, na její zlaté vlasy a na její smích. Myslel na její chůzi…, věnoval jí každičký kousek svých myšlenek. Byly to krásné vzpomínky, které mu zůstaly. Nechtěl už žít. Rozhodl se skočit do vody s myšlenkama na Janu. Ani se nesnažil bránit, nechal se unášet proudem řeky a myslel stále na Janu. Byla to krásná, klidná a vysvobozující smrt.