Železná panna
O městské mučírně a pranýři.
Součástí, dnes bychom řekli pracovní náplně kata a jeho pacholků, bylo používání městské mučírny a pranýře. Komu byly pouze zpřeráženy nohy a ruce a byl vystaven na pranýři, ten mohl mluvit o štěstí. Ze šibenice vedla cesta již jen na krchov.
Pokud ještě byla v sousedství kostela sv. Bartoloměje na náměstí hřbitovní zeď, byl prý po pravé straně hlavního vchodu do této zdi zapuštěn železný kruh, do kterého bylo sevřeno hrdlo odsouzence. Takto připoutaný provinilec musel vždy v neděli a ve svátek stát na tomto pokutním místě tak dlouho jak rozhodl soud.
Na neslavný konec hrůzných předmětů, který se přiblížil až na přelomu 50. a 60. let minulého století, vzpomínal poslední radniční hospodář: Ve starém skladišti městském, kde byla uložena mučidla z plzeňské mučírny, byla také neforemná, neobyčejně velká kolébka. Měla zvláštní účel. Kdykoli byl k městskému právu pohnán svůdce některé dívky a byl uznán vinným, býval po pravé straně vchodu do radnice z náměstí, v místě, kde pravidelně stával pranýř, uložen do této kolébky a byl tam takto k veřejné hanbě vystaven. Když bylo za purkmistra Wanky nářadí z městské mučírny prodáno jistému majiteli panoramy, byla tato kolébka na palivo rozsekána.