O vodníkovi
11. 12. 2009
Na jih od Jičína, mezi Dětenicemi a Kopidlnem se lesknou rybníky. Lemují je rákosy, v modrých hladinách se odrážejí paprsky slunce. Tam někde mezi rybami a pulci žije vodník Čeperka. A právě o něm a jeho podvodním království se vypráví tato pověst.
Každé ráno se Čeperka probudil a šel zjistit, jak se jeho přátelům daří!
“Dobré ráno,” ozývalo se ve vodní říši. To všechny ryby a vážky zdravily hodného vodníka. Čeperka měl pod svou ochranou také jeřáby, ledňáčky, motáky-pochopy a další ptačí kamarády. Spousta z nich žila v rákosí a stavěla si útulná hnízda, někteří létali nad rybníkem a vzhlíželi se v něm jako v zrcadle. Všechno bylo ten den v pořádku. Čeperka se usmíval. Voda se leskla čistotou, ani jedno smítko na hladině neplavalo. Písek na dně rybníka byl hladký, sypký, přesně takový, jaký má být. A tak Čeperka nemeškal a vylezl na svoji oblíbenou vrbu, aby si upravil svoje pentličky a spočítal knoflíky na fráčku, ze kterého stále padaly kapky vody. “ To je dneska krásně,” usmál se, když spatřil nebe bez mráčku a zářící sluníčko. Vážky mu poletovaly kolem hlavy a Čeperka se pustil do prohlížení svých pentliček:” Žlutá je od mlynáře, že jsem mu znovu roztočil v podobě čeledína mlýnské kolo. Modrá, ta je od sedláka, že jsem mu jako černý kůň pomohl zorat pole, a červená,” Čeperka se zasnil,” ta je od Mařenky, že jsem jí našel milého Michala.” Všechno dobro vodník konal vždy v různých převlecích, nechtěl, aby ho lidé poznali. Vtom se hladina zčeřila a Čeperka uslyšel křik vesnických kluků. “ Co ti tady chtějí?” lekl se a skočil do vody, aby mohl sledovat, proč se kluci vypravili k rybníku. Uviděl, jak čtyři neodvážnější chlapci sedí v loďce a odrážejí se od břehu. “ Pepíku, snad si ptáky v rákosí prohlédneme zblízka! A možná tam budou mít vajíčka! ” vykřikl klučina v modré čepici. “ To by v tom byl čert, aby se to nepodařilo,” souhlasil ten pihovatý. Čeperka se tiše usmál:” Čert v tom nebude, ale vodník ano! Přece mi nebudete plašit ryby a ptáky! A vajíček se vám zachtělo?” Nemeškal ani chvilku a rychle odplul do rákosí, aby ptáky varoval. Jakmile je Čeperka na hrozící nebezpečí upozornil, posadily se labutě na svá hnízda a ostatní ptáci se je snažili křikem nad rybníkem chránit. Snad je nenajdou! Čeperka se rozhodl, že klukům jejich troufalost nedaruje! Nadechl se a mohutným výdechem rozvlnil vodu v rybníce. Po hladině začaly tancovat veliké vlny. Tu jedna z vln se přehoupla přes okraj loďky, div ji nepřevrhla. “ Kluci, co se děje?” “ Nevím, rychle na břeh!” Čeperka nebyl zlý, chtěl chlapce jenom postrašit, aby si pamatovali, že ptáci musí na rybníce zůstat, že bez nich by rybníky nebyly rybníky. Připlaval k loďce a nenápadně do ni foukal, aby přistála u břehu. Kluci se nestačili divit. Nepádlovali, a přesto jejich loďka plula. Vytáhli loď a posadili se do trávy. “ Co to bylo? Taky to slyšíte?” zeptal se ten nejstarší! “ Slyšíme!” Údolím se nesl táhlý šepot, snad ozvěna:” Pamatujte si, vajíčka nezískáte a ptáky plašit nebudete, nikdy!” Kluci se usušili na sluníčku a vrátili se do vesnice. O svém dobrodružství nikomu nevyprávěli, vždyť by se jim lidé smáli! Čeperka se posadil na vrbu a pustil se do počítání knoflíků na fráčku. Hladina se uklidnila, labutě vyplavaly na modrou hladinu a nezapomněly Čeperkovi poděkovat. Jeřáby a ledňáčci začali zpívat ptačí písničku. To bylo radosti! Od té doby se nikdo z chlapců neodvážil jenom pomyslet, že by vodním přátelům nějak ublížil. Děti se v rybníce každé léto koupaly a Čeperka seděl na vrbě, leštil své botky a usmíval nad jejich radostí.
Když půjdete kolem těchto rybníků, nebojte se, vodník Čeperka neublíží, když lidé nebudou ubližovat jemu a jeho vodním přátelům! A jestli ho potkáte, pozdravte ho, bude rád.
