V nich se ukrývá největší bolest a těžiště bludného nekonečného kruhu hladovění, diet, úporného cvičení, zvracení a užívání diuretik a projímadel. Dívky bez výjimky mají silně zakódovanou touhu a myšlenku po dokonalosti. Nedokáží se jí samy zbavit, vytěsnat ji ze svého každodenního myšlení. Od rána do večera mají na sobě masku TÉ DOKONALÉ a uvnitř bojují s TOU DRUHOU, která je unavená a vyčerpaná. A není to spojeno jen s jídlem, jak se mnozí mylně domnívají. Je to také o tom :

- že musím mít vždy všechno nejlépe a nejprecizněji

- že musím všechno stihnout včas a naprosto bez chyby

- že musím věnovat svůj čas nejenom tomu, ale i tomu a tomu a tomu ….

- že musím být dokonalá ve všem, vždy a všude

- že musím tak i vypadat - dokonalý účes, dokonalá postava, dokonalé oblečení

- že se musím tak i chovat - dokonalé vystupování, dokonalý image

Všímáte si slůvka MUSÍM ? Je to tam, je to v jejich hlavách. Jakoby to někdo naprogramoval, nařídil, nastavil a ono to nejde změnit.

Někteří odborníci soudí, že dívky hazardují se svým tělem, že nechtějí žít. Ano, možná je to pravda, ale ne z toho důvodu, že by si připadaly nicotné a neužitečné, nýbrž proto, že už nevědí, jak dál. Nezvládají ten věčný souboj uvnitř sebe samých a neví kudy kam. Jedna z mých klientek mi nedávno napsala : "Proč vlastně mám žít ? Jsem tak unavená, necítím se na to, abych s bulimií dál vydržela bojovat. Tak moc bych chtěla pomoci, ale už nemám sil … "

Existuje mnoho cest, kterými se mohou vydat. Každá z nich ale musí být naplněna láskou a porozuměním. Budou nám za to neskutečně vděčny. Naslouchejme jim, prosím a v žádném případě je neodsuzujme. Stal se mi asi před měsícem tento případ - jela jsem v autě s pár kolegy do jednoho sanatoria na obhlídku. Než jsme usedli do auta, vzájemně jsme se neznali. Takže cestou k cíli jsme každý z nás vyprávěl o tom, čím se zabývá ve své praxi. Já hovořila o sdružení Anabell, o pomoci dívkám, trpícím anorexií nebo bulimií. Pán, který řídil, mi najednou povídá : "Anorexie ? Prosím vás ! Přehnul bych to přes koleno a naplácal na zadek. Bylo by po starostech !" Zůstala jsem bez dechu jen koukat ….. a neměla další chuti se s tímto pánem bavit. Všimli jste si, prosím, co přesně řekl ? Přehnul bych TO - jakoby vůbec nešlo o lidi. Jako bychom mluvili o něčem …. o něčem, o čem nemá ani cenu mluvit …, co si ani nezaslouží pozornost, o nějaké věci, o nějakém FUJ ! …. Šel mi mráz po zádech.

Tak toto není cesta. Na druhou stranu jsem nedávno v televizi viděla rozhovor s panem docentem Skálou, našim předním odborníkem a průkopníkem léčby alkoholismu. Redaktorka se jej mimo jiné ptala, zda-li někdy nepocítil zmar své práce, že věnuje tolik svého času léčbě, která někdy nevede k cíli. A on odpověděl pro mne téměř posvátnou větou - " … vždycky mi šlo hlavně o lidi, žádný z alkoholiků, se kterými jsem pracoval, se do své nezáviděníhodné situace nedostal úmyslně, nechtěl takto dopadnout. Vždy jsem viděl konkrétní lidi, kteří potřebovali pomoc."

Pocity viny, zoufalství, deprese, bolesti, pláč. To vše jsou projevy, které přichází ruku v ruce s poruchami příjmu potravy. Přijdou nepozorovaně, plíživě, ale o to více záludněji a bolestněji. Nedají člověku spát, nutí ho k slzám, nutí ho k samotě a dnům bez slunce a radosti. Nabízím vám zde na ukázku citaci ze své připravované knihy :

Probouzím se kolem páté hodiny odpoledne. Všude je nepořádek, v kuchyni spousta nádobí, postele jsou neustlané, koupelna by chtěla důkladnější úklid. Pořád cítím zvratky. Propadám

depresi, chce se mi plakat. Jsem tak odporná ! Nemůžu se ani vidět, nechci se dívat do zrcadla, nechci stoupat na váhu, nechci ! Nechci ! Nechci ! Ach jo, nikdy to nedokážu. Nikdy už nebudu normální. Co mám dělat ? Co mám, proboha, dělat ? Takhle už nemohu dál. Musím se léčit, musím něco podniknout. Musím začít nový život. Bez bulimie, beze strachu, bez přejídání se, bez depresí a pláče. S úsměvem ve tváři a s klidem v duši, chci pomáhat slunci svítit. Jenom trošku, sluníčko, pomoz mi, prosím. S hlavou v dlaních přemýšlím, co dál. Beru mobilní telefon a posílám SMS svému tatínkovi : Tati, musím s tebou mluvit, jsem na dně. J.

Boj s poruchami příjmu potravy je velmi vysilující a zdlouhavý. Zpočátku se zdá nekonečný a nepřekonatelný. Cesta ale skutečně existuje, jen je potřeba být na ni velmi dobře připraven, cíleně a systematicky postupovat. Vyžaduje velkou sílu a odvahu změnit nejenom jídelní návyky, ale daleko intenzivněji své pocity, vnímání, prožitky, zármutky. Jsem přesvědčena, že poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle, jídlo je až druhotným problémem. Daleko více je nemocná lidská dušička a velkou měrou se na ní podepisuje naše společnost. Ovlivňuje nás v tom smyslu, jak se vnímáme, jací bychom chtěli být a jak se cítíme.

Výsledkem je právě pocit viny. A na něj kladu velký důraz, protože zde je skutečně - jak jsem již napsala - těžiště problému a bolesti. Pocit viny souvisí s tím, že dívka si uvědomuje :

- že opět zklamala

- že se opět přejedla

- že se opět vyzvracela (když už si přece říkala, že to nikdy neudělá)

- že není hodna žádné lásky a obdivu (protože je tak tlustá)

- že smrdí a je odporná (protože zvrací)

- že lhala nebo že bude zase někomu lhát, proč tam či onam nemůže přijít (protože se cítí tlustá)

- že ji nikdo nemá rád

- že je sama

- že ji nikdo nerozumí

- že nikdo nechápe, co prožívá

- je nešťastná, protože by chtěla od někoho pomoc, ale neumí si o ni říct (proto se obviňuje - "jsem neschopná přiznat se a požádat o pomoc…")

- že nemá žádnou sílu a odvahu vydržet dietu (o které je mylně přesvědčena, že ji zachrání)

- že utratila další spoustu peněz za jídlo

- že naprosto netuší, kdy to všechno skončí

…… takto bych mohla pokračovat téměř do nekonečna. Snad jsem trošku pomohla a umožnila nahlédnout vám pod pokličku myšlenek nemocné. Protože to, co velmi chybí, je nejen laskavé slovo a pochopení, o kterém jsem psala minule, ale i osvěta a pochopení poruch příjmu potravy. Bloudících dušiček s anorexií, bulimií a záchvatovitým přejídáním je mnoho. Nikdo o nich neví, a ony samy nevědí, jak si pomoci.

To vše bych velmi ráda změnila, napravila a pomohla přehodnotit.